Co to zase je?

Jak se začíná vlastně takový první článek na blogu? „Ahoj lidi, tak mě tu máte!“ Nebo rovnou na vás spustím hromadu informací? Mohla bych napsat jen: „Čau, tohle je můj novej blog, snad se vám bude líbit.“ Já vlastně nevím. A protože nevím, tak už mám vlastně napsaný úvod. Tak vás tu teda pěkně vítám. Pokud vás nebaví číst písmenka, tak zase můžete šupem pryč. Těch tu bude totiž nejvíc.

Proč a kdo?

Proč píšu blog? Asi prostě se mi chce občas něco vypsat a pustit do světa něco ze života. Nic světoborného, básnické ani spisovatelské střevo nemám, a to mám mezi předky spisovatele, ale to střevo se někde zatoulalo. Malovat taky neumím, občas si vymalovávám omalovánky. /pamatováček: Londýn-omalovánky/ a fotím si spíš pro radost, pro sebe a buď na růžovej foťák, kterej ani tak dobře nefotí, ale je „bublinovzdornej“ a smí pod vodu (pokud zavřete všechny kryty) a na mobil, protože ten je vždycky po ruce a může to rovnou na instagram. Tak a tam byste se už o mně dozvěděli nejvíc. Mám kočku, jsem postapo fanda, deskovkovej nerd a snažím se o poledance a tak. A občas mám fakt blbou náladu. A občas nesnesitelně dobrou. A pokud neznáte Pink Fluffy Unicorns a ten odkaz jste rozklikli, tak jsem vám právě zničila život. Ne, nemusíte mi děkovat.

Co je sakra ten pamatováček?

Za to se omlouvám, prostě nemám nějak ujasněno dopředu, o čem píšu, jen tak plácám, co mě napadne no a když mě napadne něco, co se vlastně netýká ničeho na blogu, ale nechci to zapomenout, tak si to prostě poznamenám, takže to ignorujte, třeba to vysvětlím jindy.

Co knížky?

Vlastně úplně trestuhodně jsem výše zapomněla říct, že jsem naprosto příšernej knihomol. Jen na to prostě nemám tolik času, takže nos do knížky bořím hlavně v MHD. Letos jsem se už trochu zasekla, ale něco jsem už přelouskat stihla. František Kotleta - Rázová vlna: braková literatura, hodně krve, mrtvol, doutníků a syrovej humor. To je moje sedmý nebe, svět kterej šel do prdele a parta lidí, který stejně za něco bojují. Závěr postapokalyptický trilogie (Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna). Postapo – vidíte? Je to tady zase. Neil Gaiman – Nikdykde: urban fantasy, zase to bylo úplně o něčem jiném, Gaiman je mistr svého oboru, to že je nebe šedý popíše zajímavou větou, ale pochopíš z toho, že nebe je šedý. Jinak to byl takový příjemný fantasy a po popisu všech těch míst v „Nadlondýně“ se do Londýna fakt těším (možná už někomu začínají dávat smysl ty omalovánky). Mario Puzo – Kmotr: a zase jsem se vrhla na něco diametrálně odlišného. To bylo taky naprosto úžasný počtení, prožívala jsem každý zvrat, každou vraždu a fandila jsem samozřejmě Corleonovým do posledního okamžiku. Vladimír Neff – Sňatky z rozumu: tak tady už je první kámen úrazu. Tady se peru už měsíc a ne a ne se začíst, jasně, je vidět, že jsem zvyklá číst o něco (o dost) akčnější literaturu a tohle prostě akční není a nebude. Neodložila jsem to hlavně kvůli barvitému líčení dobové Prahy, období, kdy Praha byla semknutá hradbami a čtvrti Žižkov, Karlín, Smíchov k ní nepatřily a maximálně tu a tam stála továrna, a to je rozhodně zajímavější než Bornova manželka Líza trpící migrénami a Nedobylův tyfus. Nevím, jestli budu pokračovat dalšími díly, špatně to napsané není, ale brousím si zuby na spoustu zajímavějších titulů.

Vida, to jsem se zakecala. Mimochodem, o víkendu jsem byla na posapo festivalu, kde se mi podařilo vyzískat podpis Kotlety do všech tří Kotletovek a taky pěknou opici a nakonec jsem se podívala na pár zajímavých míst, kam se běžně člověk nedostane. Ale to si asi nechám zatím pro sebe :D.

Pac a pusu :D